Vila měla od začátku své existence podivný osud a trvalo přes 30 let, než zde vzniklo Muzeum literatury. Do značné míry je to stavba dvojtvářná – navenek slibuje palácovou výjimečnost, v níž se skvěle snoubí s nedalekou vilou Lannovou, uvnitř je to ovšem moderní muzejní instituce s potřebnými prostory a potřebným vybavením. Aspoň jedna z velkých Petchkových vil v Bubenči je dnes otevřená.
Historie se zde vyřádila
Na sklonku 18. století stál na tomto místě malý domek. Ten zmizel roku 1804, kdy si zde postavil letní sídlo majitel cihelny Josef Zobel. Byla u toho velká zahrada, v níž kromě domu byly kromě jiného čínský kiosek, zděný altán, skleníky a kuželník, domek zahradníka – je zřejmé, že vznikla velmi příjemná zahrada romantického typu, jaké byly na počátku 19. století oblíbené. Pak je v dějinách poněkud mlhavo, až na konci 19. století se tu jako vlastník objevil významný bankéř Karl Zdekauer. Vilu i se zahradou zdědil jeho syn Karl Wolf-Zdekauer, který se v roce 1924 rozhodl zděděné sídlo nahradit novostavbou. Projekt mu zpracoval Max Spielmann, který v té době již pracoval na projektu nedaleko ležící vily pro Ottu Petschka. Projekt sice v roce 1926 získal stavební povolení, ale ke stavbě nikdy nedošlo. Pozemek i projekt se stal majetkem Marianny Gellertové, dcery Julia Petschka.
Chcete číst dále?
Zaregistrujte se zcela zdarma a získejte přístup ke všem článkům.
Máte účet? Přihlaste se
Spielmann na něm ještě nějakou dobu pracoval, udělal z vily velkolepé barokní sídlo s širokým nástupním dvorem za severní strany, s širokým vnitřním schodištěm, s velkolepě pojatým prvním patrem, s pokoji řazenými za sebou až k rozlehlé jídelně. V centru měl být tzv. zahradní sál s výstupem na terasu a do zahrady. Ani tento projekt však nebyl realizován. Paní Gellertová sdělila stavebnímu úřadu, že chce použít pro svůj dům povolení, které dostal první projekt, protože sice bude stavět podle projektu jiného, ale změny budou nepodstatné, víceméně jen uvnitř a stavba se navenek nebude příliš lišit.
Takže se v roce 1928 skutečně začalo stavět, ale s projektem Maxe Spielmanna měl dům jen málo společného. Posílen byl francouzsky novobarokní charakter stavby, proměněny byly vnitřní prostory, zmizela slavnostní vstupní hala se schodištěm, hlavní vstup se přesunul na západní, úzkou stranu, pod sloupový portikus. Vstupní hala a šatna byly jen malé, složitě fungující, proti tomu přibyla předimenzovaná střední chodba. Do patra vedlo jediné schodiště až na východním konci budovy. Původní slavnostní dvůr na severní straně a na konci ulice se stal spíše dvorem hospodářským, k němu se vázala kuchyně a vše, co k ní patří. Bylo to dost nepohodlné a hlavně nepochopitelné. Petschkovi i Gellertovi odešli z Čech ještě před válkou. Vilu pak užívala Sicherhaitsdienst des RFSS. Po válce byla vila přidělena botanickému oddělení Národního muzea, které si libovalo, že má k dispozici velkou zahradu a dostatečný prostor pro své sbírky. Ovšem v roce 1958 vila vstoupila do diplomatických služeb a usadilo se v ní velvyslanectví Čínské lidové republiky.
Samozřejmě že si již botanické oddělení muselo udělat úpravy vnitřních prostor. A upravování pokračovalo dál. Nejen že bylo na východní straně postaveno samostatné křídlo přednáškového sálu podle návrhu architekta Zdeňka Vávry. Místnosti se předělovaly, měnila se jejich výzdoba – a v roce 2002, když vila zůstala opuštěná, nezbylo z interiéru původní stavby, respektive z jeho architektonické hodnoty, téměř nic. Zbyla jen fasáda, i když i ta se změnami. Opuštěnost trvala do roku 2005, kdy vilu získal Památník národního písemnictví.
Vila zcela zchátrala
Ten dlouhý historický úvod je nezbytný k pochopení toho, jak se vila proměnila. V době zahájení projektových prací byla vila zchátralá, ve velmi špatném stavu, její interiéry nenesly ani náhodou stopy jakéhokoli hodnotného původního vybavení, a to nejen nábytkem, ale ani takového, které by mělo nějaký výzdobový charakter. Zbyla jen schránka, obálka stavby, a ani ta na tom nebyla nejlépe. Možná si Památník národního písemnictví říkal, že to je trochu „danajský dar“. Neměl však na výběr. Navíc tady měl možnost získat prostory pro stálou expozici i prostory pro výstavy, dobře vybavené depozitáře, stejně tak jako studovny a pracovny.
Vzhledem ke stavu budovy nebylo nutno, kromě exteriéru, na nic zásadního dbát. Spíš bylo nutno bourat, a to včetně přistavěného konferenčního sálu, který částečně stál na sousedním pozemku. A pak bylo nutno vestavovat, nejen nové příčky, ale celé jedno patro – pro depozitáře. Pro jejich vybudování byl vybourán strop mezi přízemím a prvním patrem a sem bylo vloženo nová patro s ocelovou konstrukcí. Patro, které nepotřebuje okna, je nižší než podlaží ostatní. Patro, které je zvenku neviditelné.
Minulost byla potlačena
S vyřešením otázky, kam s depozitáři, dostala stavba logické uspořádání – podlaží pod depozitáři jsou expoziční, podlaží nad nimi jsou pracovní a badatelská. Nikde není žádný odkaz k minulosti, jen na severní stranu vykroužený obloukový rizalit připomíná, že tu původně mělo být cosi velkolepějšího (Spielmann počítal se schodištěm), což se však nikdy nestalo. Všechny prostory jsou uspořádány a vybaveny tak, aby odpovídaly době, kdy se kdysi obytná vila proměnila v sídlo literatury.
Zachován zůstal boční vstup pod sloupovým portikem. Vede do relativně malé haly, která se dělí na pokladnu s obchodem na jedné straně (s návaznými šatnami) a na budoucí kavárnu na straně druhé. Na halu navazuje nově vybudované schodiště a výtah, které propojují celou budovu. Na opačné straně budovy bylo postaveno nové schodiště, částečně využívající jediné původní, je to schodiště pouze služební. Stálá expozice začíná v podzemí a přechází do přízemí. Expozice mají plochu přibližně 1000 m2. Jejich součástí je také přednáškový sál a nad ním sál pro výměnné výstavy.
Pracovny i studovna
Nad uzavřeným patrem depozitářů jsou dvě podlaží pracoven s velkou studovnou. V patře, jež je označeno jako podzemní, jsou na severní straně dílny a sklady, včetně karantény pro nové přírůstky. Toto uspořádání vychází z polohy vily ve svahu, kdy severním směrem, do ulice V sadech, je původně zamýšlený slavnostní vstup s rozlehlým dvorem, zatímco na jih se vila obrací o podlaží víc do zahrady.
Po rekonstrukci fasády vypadá původní vila velkolepě, skutečný palác v zahradě, stavba vznešená, noblesní, přitažlivá. Slavnostní vchod z boku vymezují čtyři dvojice iónských sloupů, dvě podlaží s vysokými okny jsou završena prolamovanou atikou, nad niž vystupuje mansardové patro. Přízemí je přes terasu několika stupni (a novou rampou pro hendikepované) napojeno na zahradu (když byla vila v diplomatických službách, byl kolem stěny vykopán příkop, který bylo třeba odstranit). Zahrada je jednoduchá, s trávníky, vodní plochou a s plastikou lva od Bohumila Kafky. **
PAMÁTNÍK NÁRODNÍHO PÍSEMNICTVÍ – MUZEUM LITERATURY Autor projektu: Zdeněk Žilka, atelier art18 Zhotovitel: OHL ŽS Brno Projekt: 2017–2019 Dokončení stavby: srpen 2022 Zastavěná plocha: 1661 m2 Obestavěný prostor: 20 002 m3 Cena: 320 mil. Kč
Radomira Sedlaková
