Autory budovy dnešního Armádního muzea jsou architekti Jan Zázvorka a Jan Gillar. Projektovalo se mezi lety 1925 až 1927, veřejnosti byl památník odboje otevřen v roce 1932. Nedávná rekonstrukce zdánlivě nenápadné stavby na úpatí Vítkova podtrhla její čistotu a noblesu.
V době okupace byl památník jako instituce zrušen, budovu obsadilo gestapo a využívalo ji jako muzeum a knihovnu. S představou, že v Praze vznikne velké německé vojenské muzeum. To si v dobách protektorátu obsadilo i Schwarzenberský palác. V poválečných letech muzeum využívalo obě budovy – na Hradčanech byla historická expozice, pod Vítkovem expozice československé armády. Jenomže hradčanský palác byl převeden na počátku tohoto tisíciletí do Národní galerie a vojenské historii zůstal jen dům pod Vítkovem. Navíc takový, že nezbytně potřeboval zrekonstruovat. A teď měl zvětšit rozsah expozic, aniž by mohlo být něco přistavěno.
Znamenalo to uvažovat o tom, co se s budovou může stát. Co se může vystěhovat, co se může zrušit nebo vyřešit jiným způsobem. Bylo možno odmítnout všechny, kromě nezbytných pracovních, depozitáře, protože ty si Armádní muzeum vybudovalo jinde. Bylo možno vybourat všechny vestavby, vnitřní přístavby, nepotřebné příčky – cílem bylo vytvořit co největší a nejpřehlednější výstavní plochu a stejně tak vytvořit odpovídající prostředí pro pracovníky muzea a Vojenského historického ústavu, jehož je muzeum součástí.
Chcete číst dále?
Zaregistrujte se zcela zdarma a získejte přístup ke všem článkům.
Máte účet? Přihlaste se
ZAČALO SE V SUTERÉNU
Začalo se od suterénu, ve kterém dávno nebyla využívána uhelna. Celé podzemí bylo prohloubeno, vybudováno z monolitických železobetonových konstrukcí z vodonepropustného betonu. Vznikly tu zajímavé nové muzejní prostory. Změněn byl hlavní vstup, který se z nádvoří mezi jednotlivými křídly komplexu budov přestěhoval do suterénu. Nádvoří bylo nad druhým podlažím zastřešeno, byla nad ním položena nová sklo-hliníková střešní konstrukce a vznikl tak velký víceúčelový prostor.
V interiéru budovy kromě bourání všeho, co nepamatovalo původní podobu stavby, byl vylepšen komunikační systém, bylo prohloubeno centrální schodiště tak, aby obsáhlo všechna podlaží expozic. Bylo vybudováno několik vyrovnávacích schodišť v podzemních prostorách. Byly vybudovány nové výtahové šachty, vše v železobetonových konstrukcích. Protože po stavební stránce byla budova v relativně dobrém stavu, byly prováděny jen nezbytné opravy, všechna okna byla nahrazena replikami, samozřejmě dřevěnými, totéž se týká i dveří, kde přece jen některé mohly být repasovány a zachovány. A kromě mramorových podlah byly vyměněny všechny podlahy, vždy s ohledem pro potřeby muzejního provozu.
Výsledkem je budova, která je navenek nenápadná ve své až okázalé strohosti, kompoziční přísnosti, je dokonale vyčištěná do stavu, který navrhli původní architekti. Vstupuje se do ní nyní nově, a to nejen z pohledu umístění. Ten vstup je významově nový. Namísto slavnostních propylají vysokých sloupů přes nádvoří se nyní vstupuje ze strany, skoro to působí jako vstup do bunkru, vstup zasunutý pod venkovní schodiště není tak úplně vyzývavý a nadbíhavě lákající, ale je přesně tam, kde to člověka stoupajícího od Husitské ulice pomalu přestává bavit a chtěl by vejít co nejdřív. Pocit bunkru pokračuje hned za vstupními dveřmi, prostor je plný napětí, co bude dál – a dál je dobře vybavená vstupní hala a za ní schody do expozic. Tedy, má se vyjet výtahem až nahoru a postupně s historií sestupovat dolů.
OSLNIVÝ VSTUP
Vstup do vlastního expozičního prostoru je ovšem oslnivý. Vstupuje se do velké, zdánlivě prázdné velkorysé a velkolepé haly. Zde je patrné, že stavba vznikla v době funkcionalismu, ale má v sobě prvky uměřeného dekorativismu. V nejvyšším expozičním (tedy druhém) patře jsou jemně barevné geometrické vitráže ve velkých oknech, zářivé barvy stropu, důstojné zábradlí kolem středního schodiště a kolem ochozů před okny, mezi okny u pilířů jsou osazeny busty hrdinů. V čele je mramorová stěna se zlatým středem, který tvoří pozadí soše Tomáše Garrique Masaryka.
Pietnost a slavnostnost je tu až hmatatelná, přitom přirozená, bez nadměrného patosu. A v architektonickém výrazu je uchován spíš duch 30. let než prosazen duch současnosti. Odtud vedou vstupy do expozic, které jsou řazeny chronologicky a jsou uspořádány v ucelených okruzích tak, že architektura domu se stává neviditelnou, důležité jsou exponáty. Kolem ústřední haly jsou expozice dělené do dvou částí – v tomto patře jsou na jedné straně dějiny do roku 1740 a na druhé do roku 1918.
VŠUDE MRAMOR
O podlaží níž, kam se sestupuje po slavnostním mramorovém schodišti, je hala možná jednodušší, nicméně stále vrcholně působivá ve své čistotě. Její dominantou je busta generála Rudolfa Medka. Tady začínají modernější dějiny vojenství, které zvolna sestupují až do suterénu. Ještě přes jedno podlaží má schodiště stejný charakter, níže už jdou schody nové, drsnější, odpovídající tomu, že jdou do novějších dějin, jejichž dramatičnost je ještě v bezprostřední paměti, ať jde o 2. světovou válku nebo zahraniční mise. Tomu odpovídá i výtvarná výzdoba, která zdobí čela podest.
O expozicích se zmiňovat nebudu. Jen tolik, že jsou udělány s obrovskou působivostí, dávají nejen pohlédnout na exponáty, ale dávají i možnost dostat se do dobové, často hrůzné atmosféry. V řazení je jedna výjimečná část, zvaná klenotnice, dvoupodlažní prostor s ochozem, kde jsou vystaveny nádherně zdobené zbraně, opravdu klenoty puškařského a mečířského řemesla. Kolik jemné práce vytvořilo tolik krásy na předmětu určeném k boji.
Prostor pro expozice a výstavy byl proti původnímu stavu zdvojnásoben, díky podzemnímu sálu pro výměnné výstavy, také díky multifunkčnímu edukačnímu sálu, a především díky nové hale, která vznikla zastřešením původního nádvoří. Muzeum sice přišlo o vymezený prostor před vstupem, ale zato získalo velký sál. Shromažďovací, výstavní nebo jen volně návštěvnický.
KAVÁRNA S TERASOU
A pak je tu ještě drobnost, malá, vlastně nemuzejní, ale poutavá část – ve čtvrtém podlaží byla za velkým ateliérovým oknem vytvořena kavárna s terasou, nabízející nečekané výhledy na Prahu.
Ta budova je zdánlivě nenápadná. Rekonstrukce podtrhla její čistotu, noblesu, a to jak zvenku, tak především uvnitř. I když si uvědomuji, že při prohlídce vzrušujících expozic si většina lidí jen málo povšimne, kde vlastně expozice je.
Války a boje jsou nedílnou součástí lidské historie snad od pradávna. Historie všeho, co s vojenstvím souvisí, je dlouhá a bohatá. Armádní (nebo vojenská) muzea jsou všude ve světě a jsou všude opravdu hojně navštěvovaná. Dávají si záležet i na tom, v jakých objektech sídlí. Rekonstrukce, dostavby či novostavby tohoto typu muzeí mají ve svých portfoliích přední světoví architekti. V Praze dohledat to, kdo je autorem architektonického řešení této rekonstrukce, navíc oceněné titulem Stavba roku 2022, byl úkol skoro detektivní. Nějak neumím pochopit proč.
Titul Stavba roku 2022 byl udělen za provedení rozsáhlých stavebních úprav a rekonstrukce stavby, kterými bylo dosaženo významného rozšíření využitelných ploch a změny účelu části ploch původních pro potřeby moderního muzejnictví, s vysokým respektem k památkové ochraně stavby a jejím umělecko-řemeslným prvkům, potřebám expozic a komfortu návštěvníků.
Radomíra Sedláková
